Historie obce

Úvod a první kronikář Jan Baďura

Největší zásluhu na zaznamenání života naší obce v minulosti má první kronikář Jan Baďura (* 17. 11. 1859 – † 16. 5. 1933), který od února 1905 do května 1933 působil jako farář a děkan v Oseku nad Bečvou. Přitom se také plně věnoval studiu historických pramenů celého soudního okresu lipenského a vlastivědné práci. Kronikářem zde byl v letech 1914–1931.

Záměr a přání kronikáře

V úvodu kroniky píše: „Obec osecká až dosud svých dějin neměla. Pamětní kniha byla sice zakoupena již v roce 1894, ale nebylo nikoho, kdo by se byl odhodlal do ní psáti. Jelikož v obecním archivu se pramálo památek listinných z doby starší uchovalo, bylo mi přihlížeti na mnohých místech k všeobecným poměrům, které takořka v celém okolí byly stejny, a k ústnímu podání.“

„Znalost dějin povzbuzuje k lásce vlastenecké, naplňuje nadšením pro vlast. Podobně i znalost rodné obce povzbuzuje občany k vážnosti a přítulnosti k rodnému místu. Byť byla matička sebevíc chudička, dítko se za ni nestydí, naopak tím více k ní lne, s ní cítí a jest povzbuzováno, jí pomáhati, ji chrániti a cnostným životem jí k radosti a ke cti býti. Tuto povinnost ukládá občanům rodná obec, matka jejich. Mým přáním jest, aby dějiny tyto byly od občanů čteny a dále doplňovány. Jen tak budou míti cenu pro budoucnost a dosáhnou účelu výše označeného.“

Jméno obce

Teorie o původu názvu

Na původ názvu obce jsou dva názory. Vincenc Prasek odvozuje jméno Osek z ruského osjekání (osykání) čili vlévání se jedné vody do druhé a za důvod pro svůj náhled uvádí okolnost, že Oseky se nacházejí při ústí řeky jedné do druhé. Ač tento názor pro náš Osek též je případný (Lubeň do Bečvy), dáváme přednost jinému názoru s ohledem na blízké Podolší, kteréžto jméno poukazuje na les olšový, na jehož místě asi nynější Osek stojí. Podle něj se název Osek odvozuje v podání lidovém od osekaných (vysekaných) lesů. S tím souhlasí náhled Martina Žunkoviče, který dokazuje, že slovanská jména nebývají nikdy násilně tvořena a že následovně místa, kde bývalé lesy byly vymýteny, též Oseky nazývána bývají.

Geologická minulost a vznik osad

Velká pravděpodobnost tohoto náhledu vychází najevo z následujícího: Zdejší kraj byl za dávných dob zaplaven úplně, bylo zde moře, které zaujímalo celou střední Moravu a sem od Přerova se vlévalo a až za Hranice sahalo. Jeho břehy u nás tvořila horstva nad Veselíčkem a Dolním Újezdem ze strany severní a u Hlínska ze strany jižní. Když pak začalo vysychat, vyšší části jeho dna obeschly spíše a byly tudíž spíše obyvateli zaujaty. Na takové vyvýšenině zde, Újezdy horní zvané, povstala osada a dvůr Plačkov zvaný. Nižší část zůstala delší dobou bažinatou, v níž se olším dobře dařilo.

I tato část časem vyschla a tu jižně od Plačkova v rovině za olšemi založena byla osada nová, Podolší. Konečně olšový les byl vysekán a na jeho místě založen byl Osek, whose zakladatelé byli obyvatelé Újezdů, kteří se usadili na příhodnější rovině. Dvůr na Újezdech ale ještě několik století stával a zván byl dvůr osecký.

Nejstarší osídlení

„Morava za pravěku“

Po mladší době kamenné, kterou se označuje r. 3000–1000 před Kristem, následovala doba popelnicových polí, která trvala až asi do 50. roku po Kristu. To, že byl náš kraj v těchto dobách osídlen, dosvědčují významné archeologické nálezy:

1. Kulturní jámy u Veselíčka

Bydleli totiž tehdejší obyvatelé v jamách v zemi na způsob kotle vykopaných, které měly dno i stěny vypálené, anebo byly na dně ploché kameny a stěny byly opatřeny koly opletenými a mazanicí. Střecha byla z kůže ulovené zvěře a přiléhala buď až k samé zemi, nebo byla na kolech. Četné tyto jámy dávají svědectví, že kraj zdejší byl dosti hustě obydlen.

2. Nálezy z hrobů a obydlí

Kamenné malty a sekery, pazourkové a obsidiánové nožíky, též rohovcová jádra, v hrobech štěrchátka, popelnice, přesleny a střepiny. Při odvodňování Zadních dílů byly nalezeny dva ruční žernovy a při přestavbě čísla 57 dvě nádoby (hrnečke).

3. Pravěké předměty z místní pískovny

V pískovně ležící na pravém břehu Bečvy nedaleko Oseku došlo k řadě nálezů pravěkých předmětů. Jeden sekeromlat se podařilo získat pracovníkům expozitury AÚ ČSAV v Opavě, ostatní byly uloženy ve škole v Oseku. V nalezeném materiálu se podařilo rozpoznat osm molárů a řadu obratlů a metakarpálních kostí z mamuta, zlomek ploché sekery a dva střepy lineární keramiky. Dva sekeromlaty a kopáč ze šedozeleného prachovce ukazují svým zpracováním a typem použité horniny, že pocházejí z blízké výrobny lidu s kanelovanou keramikou ve Hlinsku.

4. Výzkum u potoka Trnávky (1981)

Při hloubení trasy vodovodu v roce 1981 bylo zjištěno osídlení na levém břehu potoka Trnávky v katastru obce Osek, přibližně v poloviční vzdálenosti mezi státní silnicí a železniční tratí. Při záchranném výzkumu byly nalezeny sídelní objekty (2 polozemnice a 2 jámy). Nalezený keramický materiál, který mimo kamenné nástroje tvořil jediný inventář objektů, datuje sídliště do starší fáze lužického stupně popelnicových polí.

5. Mohyly u osady Vicínova

Ve škole v Oseku byly uloženy dva sekeromlaty z osady Vicínova, které získal ředitel ZDŠ p. Svozil. Podle výpovědi nálezce se mají na lokalitě, z níž oba kusy pocházejí, rýsovat menší kopečky – patrně mohyly.

6. Objev slovanské osady

Členové kroužku dopisujících členů ČSSA v Příboře zjistili novou slovanskou osadu v katastru obce Osek. Lokalita se nachází na první pravobřežní terase řeky Bečvy jižně od polní cesty Lipník – Osek a svým západním okrajem navazuje na první domky vlastní osady. Kromě slovanské keramiky z 8. a 9. stol., která převažuje, byly nalezeny úlomky lineární keramiky a keramiky lidu popelnicových polí. Osada svou polohou navazuje na rozsáhlý sídelní komplex pravobřežní terasy Bečvy jihozápadně od Lipníka (tratí – Haškovec, Nová Chmelnice).

Poloha a povaha půdy

Osek leží západojihozápadně od Lipníka nad Bečvou v údolí řeky Bečvy na jejím pravém břehu v úrodné krajině. Vyvýšeniny v severní části obce, přecházející u obce v rovinu, zvané U Březy (286 m) – nyní již v k. ú. Radvanice, Kříby (286 m) a Horecko (249 m), které jsou prorývány potoky Lubení a Trnávkou, jsou nejnižšími a zároveň nejjižnějšími výběžky Nízkého Jeseníka.

Popis osady

Svědectví kronikáře Jana Baďury

Osada osecká se skládá z následujících částí: dědiny, bývalé osady Podolší, Rybář, Haltýře, Hliník, U Lubeně, Chabrova, Panenské ulice a Báchorny.

Historické obchodní cesty

Co se spojovacích prostředků týče, vedla Osekem od pradávných dob spojovací cesta od Vídně k severu, zvaná královská (strata regia). Ano, jdeme-li dále zpět, cestovali tudy obchodníci římští na sever pro jantar, a proto slula tato obchodní cesta římská jantarová.

Urbanismus staré dědiny a brány

Dědina je postavena po obou stranách bývalé silnice královské, která byla později okresní a od roku 1942 byla převzata do státní správy, v podobě ulice. Pořadí domů na straně jižní je v podobě elipsovité, na straně severní v podobě tupého úhlu vybočené, čímž vzniká prostranná náves, na níž stojí kostel se hřbitovem a škola. V pozdější době bylo na návsi postaveno several stavení. Jelikož v těch dobách dědiny pečovaly o svou bezpečnost, proto byly při obchodních cestách, a takovou byla i cesta Osekem vedoucí, příbytky blízko seskupeny a hleděly okny na sebe. Stodoly byly kolem osady do pole.

Dědina byla uzavřena třemi bránami: horní, dolní a kněžskou. Tato poslední odvozuje jméno odtud, že stála blíže fary. Tyto brány v druhé polovině 19. století beze stopy zmizely.

Stavební materiál a hospodaření

Příbytky byly původně stavěny z válků nebo pěchovány, nebo sroubeny ze dřeva, kryty byly došky. Stodoly byly dřevěné a došky kryté a postaveny byly týmže směrem jako příbytky, jen při čísle 28 a 30 stály kolmo k příbytku.

Podle vrchnostenského urbáře z konce 17. století měl Osek celkem 68 osedlých, z nichž 66 bylo v dědině a 2 na Rybářích. Budovy náležející vrchnosti (dvůr, mlýn, olejna a Haltýře) nepodléhaly pravomoci rychtáře, a tudíž ani k obci počítány nebyly. Na návsi u kostela stála obecní kovárna (čís. 51). Před příbytky na dědině byla močidla na konopí. (Když zaniklo pěstování konopí, zanikla i močidla, občané si k nim přikoupili obecní pozemek na návsi a udělali tu zahrádky, které v květnu obec zvláště okrašlují.) Kolem stodol byly zahrady ohraničené ploty z proutí.

Charakteristika místních částí

Podolší leží jihozápadně od dědiny. Je tu mlýn s bývalou olejnou. Dvůr Podolší byl postaven, když osada stejnojmenná zanikla a vrchnost pozemky opuštěné zabrala.

Rybáře leží jižně od Oseka a byly původně na pravém břehu řeky Bečvy. Když Bečva svůj tok změnila, octly se na jejím levém břehu. Časem tu byly postaveny jiné domky.

Haltýř, budova panská, byl vrchností postaven pro haltýřného, který měl dozor nad rybníky. Když rybníky byly zrušeny, býval tu panský revírník, až byl revír zrušen. Leží o samotě jihozápadně od Oseka.

Hliníky, západně od Oseka při státní silnici, tvoří řadu domků, které byly postaveny ve třicátých letech 19. století vrchností na panském pozemku z té příčiny, aby vrchnost měla dostatek pracovních sil. Jméno má tato kolonie od polní tratě Hliničky a měla původně 17 čísel, která se ale parcelováním rozmnožila.

U Lubeně jsou domky na západě Oseka postaveny zčásti po pravém, zčásti po obou březích potoka Lubeně.

Chabrov, kolonie ležící na východ od Oseka a tvořící původně ulici od státní cesty k jihu vedoucí, byl časem zvětšen domky sem tam ležícími. Postaven byl v šedesátých letech na pozemcích patřících k čís. 26 a má jméno od chabrání čili kradení. (Prý se, když Chabrov vznikl, mnoho ztrácelo na okolních polích.)

Panenská ulice je řada domků postavených od osady k severu za kněžskou bránou na východní straně silnice vedoucí do Dolního Újezda. Jméno své odvozuje odtud, že si tu starší svobodné osoby zakoupily domky, které Jan Peterka r. 1899 postavil.

Báchorňa je hostinec (a okolí) postavený za bývalou východní bránou při státní silnici na jižní straně. Jméno své odvozuje odtud, že se nablízku dělaly bachance čili vepřovice.

K nejstaršímu záznamu o Oseku nad Bečvou

Historie farního zápisu z roku 1322

Za nejstarší doklad o Oseku nad Bečvou v okrese Přerov je právem pokládán zápis o příjmech kostela tamtéž z roku 1322. Ten se původně dochoval v soudobém pergamenovém misálu chovaném v oseckém kostele a byl pořízen za plebána Hynka z Kamenné Lhoty. V roce 1343 si zápis opsal a rozšířil o další podrobnosti osecký plebán Václav z Jevíčka.

Za dochování textu zápisu vděčíme pavlovickému faráři Janu Jiřímu Středověkému, jenž v souvislosti s pořizováním výkazu užitků farních kostelů lipenského děkanátu provedl na sklonku roku 1708 (2. prosince) přepis zápisu z misálu, a tak ho zachránil pro budoucnost. Misál totiž padl za oběť požáru, který 21. května 1780 zničil téměř celý Osek. Středověký si opis pořídil též pro svá Apographa.

Obsah latinského zápisu o odvodech a robotách

Latinský zápis připomíná textem poněkud středověkou listinu, neboť má v úvodu invokaci a promulgaci s datem. V obsáhlé naraci se nejdříve vypisuje, že desátek ve snopech se dává z Podolší, Radvanic, Veselíčka, Chýlce, Staměřic, Tupce, Dolního Újezda, Bohuslávek, Trnávky a od pěti farníků v Buku. Držitel lánu dává čtyři kopy a stejně i ze dvora v Chýlci, kdokoliv tam má jeden lán. Ti oba dávají dvě žita a dvě kopy ovsa. Ze dvora v Trnávce dávají kopu pšenice, žita, ječmene a ovsa.

V Oseku dávají všichni vymlácené obilí, jak kdo má lán, jako například Fojt, jenž dává čtyři měřice (dvě žita a dvě ovsa), a to platí i o ostatních, kteří drží čtvrti polí. Ti dávají polovinu měřice žita a polovinu měřice ovsa, a to platí o všech usedlých v Oseku. Dále se poznamenává, že jsou v Oseku ještě tři čtvrtiny polí, které patří kostelu. Farář má možnost je buď sám obdělat, nebo svěřit jiným za každý třetí snop.

Farář má dále příjem z jiných tří čtvrtin pole. Za každé dostává o sv. Jiří a o sv. Václavu čtyři bílé groše. Faráři rovněž jako další požitky patří roboty, vejce, slepice, čtyři groše z každé čtvrti, slepice a půl kopy vajec. Při faře jsou ještě jiné části polí, tzv. Nivy. Farář z nich dostává každý třetí snop. Fara má tři zahradníky, kteří robotují, dávají vejce a slepice. Z výše uvedených vesnic jsou povinni dávat o Svatém duchu uzené sýry. Každý je povinen buď dát sýr, nebo čtyři bílé „podýmné“ denáry. Kolem svátku sv. Martina se z lánu vybírají čtyři bílé denáry, z půllánu dva a ze čtvrti lánu jeden denár.

Poblíž fary je také krčma, z níž se dává osm bílých grošů a o sv. Jiří a o sv. Václavu právě tolik kop vajec. Krčmář je povinen vozit faráře ve voze či povoze, kam bude třeba. Dávají z ní osm slepic o sv. Povýšení sv. Kříže a k témuž datu platí úrok ve slepicích i ostatní. Celkem je to devatenáct slepic. Konečně má farář z pohřbu bílý groš, a půjde-li s křížem, má čtyři bílé groše. V dodatku plebána Václava z Jevíčka se poznamenává, že jsou čtyři části pole niv, dvě z nich drží zahradník Voral, třetí Martin Somach a čtvrtou Mikuláška, z níž dává toliko osm grošů. Tito všichni jsou povinni dávat posnopné, protože pole je kostelní.

Závěr kronikáře k datování vzniku obce

K tomu dodává kronikář Jan Baďura:

Z toho, že již na počátku 14. století byla v Oseku fara, jejíž zabezpečení bylo vskutku bohaté a k níž i okolní osady na pravém břehu Bečvy příslušely, se může soudit, že Osek jistě již ve 13. století jako osada stával. Jelikož dědiny stavěné ve způsobu ulice pocházejí z 11. nebo 12. století, můžeme říci, že Osek byl v té době postaven. Mimo to král Přemysl Otakar II. (1253–1278) dal Lipníku, Oseku a Loučce les „Hory Lipenské“ zvaný, což je pádný důkaz, že Osek již ve 13. století stával. Město Lipník by sotva ty osady přijalo do spolumajetnictví, kdyby tak nebyl ustanovil král. O toto starodávné právo se vedly neustálé spory.

Úprava Bečvy a stavba Oseckého jezu v Lipníku n. B.

Příčiny a generální projekt úprav

Úprava řeky Bečvy byla vyvolána divokostí odtokových poměrů po katastrofální povodni v roce 1880, ačkoliv tato povodeň nevedla ještě největší množství vody. Po devastaci záplavného území, které nemělo pamětníka, přikročilo se na podkladě desetiletého pozorování odtokových a srážkových poměrů a po usnesení zemského sněmu k vypracování generálního projektu na úpravu řeky Bečvy na střední povodně.

Projekt vypracovaný zemským stavebním radou Ing. Th. Noskem obsahoval usměrnění křivolakého a vytvoření nového toku Bečvy pomocí haťových a vegetačních staveb, výstavbu 62 údolních retenčních přehrad, závlahu luk ve spodní části Bečvy a středním toku Moravy. Vlivem politickým a pro obsáhlost projektu se dostalo zemi Moravě státní podpory pouze na úpravu Bečvy, kdežto retence přívalů dospěla k řešení a provedení teprve v době nynější.

Hydrologický charakter a divokost toku

Úprava Bečvy se vztahuje na délku toku 133 km a je dnes povětšinou dokončena. Představuje největší meliorační podnik v republice o nákladu asi 60 000 000 Kč. K tomuto nákladu ovšem nemálo přispěla právě divokost odtokových poměrů. Bečva sama má vysloveně bystřinný ráz, charakterizovaný nejen velkým spádem, nýbrž i poměrem mezi nejmenší a největší vodou.

Vějířovitý tvar povodí o velkém spádu pramenných částí Bečvy a jejich přítoků je příčinou, že ze srážek odtéká v nejhořejších tratích asi 80 % vody, po Vsetín asi 75 % a po Hranice 50 %. Takové odtokové poměry způsobují povodně jednak náhlé, jednak velké. Protékalo pak při povodni v roce 1901 a 1919 v Hranicích až 700 m³/s, v roce 1911 v Přerově asi 750 až 800 m³/s. Uváží-li se tato data, je patrné, že má Bečva co do divokosti odtoku málo rovných. Z vylíčených poměrů se dá též usuzovat na nutnost použití pro zabezpečení břehů při prováděné úpravě takzvaných těžkých, a tudíž nákladných stavebních typů. Koncentrovaná voda po provedené úpravě má tendenci prohlubovat štěrkové dno, zejména pod starými srubovými nebo dřevěnými jezy, které byly ponejvíce bez zabezpečení vývaru ponechány jako privátní vodní díla v původním stavu. Podobné poměry panují i na Oseckém jezu.

Původní dřevěný jez a jeho limity

Tento dřevěný jez je šikmo na směr toku ležící těleso s přepadovou hranou o délce 130 m. Sestává z několika řad pilot na povrchu jezu vázaných stativem a ve směru proudu zkřížených trámky, jež se stativem tvoří mřížovinu. Vnitřek jezu je vyroben z ponorných hatí a zásypem štěrku a hlíny, tedy stavebniny poměrně velmi propustné. Na přepadové hraně jsou dvě řady pilot s dvojitým stativem (ponorem). Prsa jezu jsou opatřena dlažbou nasucho, směrem proti vodě pod dno zapadající. Mřížovina na povrchu je opatřena dlažbou. Jez tento neměl poprsné štětové stěny a byl z toho důvodu při odchodu ledů v roce 1910 protržen při levé straně v délce 42 metrů.

Inundačním územím na levém břehu jezu, jímž se přelévaly vody ze široké inundace od Nových Dvorů do podjezí, vytvořilo se postranní hluboké koryto, v němž bylo dávno před úpravou Bečvy vestavěno pokračování jezu, buď z obavy, aby se neprotrhla úzká přepážka mezi levým břehem v nadjezí a mezi zmíněným korytem, nebo již v důsledku takové průtrže. Při každé povodni nebo zvýšené vodě, kdy přes levý břeh přetékala voda do inundace a vracela se zpět do Bečvy zmíněným korytem, bylo vždy více a více úrodných pozemků devastováno a odplaveno, takže prohloubení a prodlužování tohoto ramene se stalo povážlivým i pro stav a bezpečnost jezu. V důsledku toho bylo jezové těleso prodlouženo i přes toto staré rameno.

Podjezí, ponechané v přírodním stavu při dně z drobného štěrku, nemohlo dlouho odolat živé síle přepadající vody, takže se prohlubovalo do té míry, že se dosáhlo hloubky až 5 m pod přepadem. Při průtrži jezu byly konstatovány délky starých pilot 4 až 4,50 m, takže bylo zřejmé, že netkvěly v pevné půdě, nýbrž již nad prohloubeným dnem podjezí.

Stavba nového železobetonového jezu

Tyto poměry, jež se v neprospěch jezu rok od roku zhoršovaly a stabilitu jezu ohrožovaly, byly příčinou, že sdružení majitelů vodních práv na mlýnské strouze „Strhanci“ v Přerově přikročilo ke stavbě nového jezu.

Generální návrh nového jezu pochází od vrchního technického rady Ing. Havránka, řeší hydraulicky bezeškodný odtok maximálně 750 m³/s při výšce přepadu přes pevný jez 1,85 m. Stavbu jezu provedlo podnikatelství staveb Ing. A. Beneš v Přerově. Náklad na celou stavbu obnáší asi 2 000 000 Kč. V tomto železobetonovém tělese jsou zřízeny rybí schůdky, aby ryby směřující proti proudu mohly překonat spád jezu přes 6 m vysokého, a dle pozorování ryby těchto schůdků používají.

Most přes řeku Bečvu

Z obecní kroniky: První dřevěný most

O postavení mostu přes Bečvu se jednalo již roku 1852, měl stát pod Haltýřem. Dokud nebyl postaven, převáželo se na člunu, na jaře se stavívaly lávky a na podzim se zase sklízely, což stálo vždy peníze, zvláště když voda lávky odnesla. Nebylo-li možno kvůli polním pracím Bečvou pro větší vodu přejít, museli rolníci jet do Lipníka, aby se dostali za vodu. Proto pomýšleli občané na stavbu obecního mostu.

Roku 1900 byl postaven dřevěný most přes Bečvu stavitelem Darebníkem z Kroměříže dle umluvené ceny za 13 500 zl., stál ale mnohem více a k tomu byl špatně postaven. Kolaudace mostu byla provedena okresním hejtmanstvím 20. 8. 1901.

Spory o financování rozpočtu

Dne 5. 12. 1901 byl předložen rozpočet na rok 1902, v němž se nacházela položka 10 000 K na nový most, proti níž podali odpor jak zástupce velkostatku, tak domkáři z Hliníků. Zástupce velkostatku navrhl, ať obec vezme jen část splátky na sebe, ostatek ať se zaplatí subvencemi a od těch, v jejichž zájmu je postaven. Zástupce velkostatku učinil druhý návrh, že bude po 3 léta přispívat přirážkou toliko na 5000 K, a to dobrovolně. Nepřijme-li to obecní výbor, žádá rozhodně vyloučení této položky z rozpočtu. Na to obecní výbor přistoupil.

Co se domkářů týče, ti si stěžovali, že na svůj protest dosud odpovědi nedostali, a opět uvedli, že slouží most jednotlivcům, že za vodou není ani průmyslových závodů, ani většího města a že si most mají jednotlivci sami zaplatit. Zemský výbor povolil podporu na most 600 K. Výnosem ze dne 3. 10. 1902 zamítl zemský výbor stížnost domkářů z těchto důvodů: spojuje Osek s Novými Dvory, Rybáři, Sušicemi a Radslavicemi. Jelikož Rybáře jsou přiškoleny k Oseku, vyhovuje tímto most veřejným zájmům. Tím byla tato záležitost skončena. Podle konečného sčítání stál tento most 33 245,29 korun.

Železobetonový most z roku 1915 a válečná zkáza

Roku 1908 bylo usneseno postavit okresní silnici do Sušic, a tím převzal okresní silniční výbor tento most do své správy s podmínkou, že mu obec vyplatí 8 000 korun, což ráda učinila. Tím získala obec jisté spojení s poli za vodou. 23. 3. 1914 byl most v délce 20 metrů následkem náhlého tání probořen.

Obec zatím postavila podle rozbořeného mostu ze zbývajícího materiálu prozatímní most, na nějž od zemského výboru subvenci dostala. Tento prozatímní most stál až do žní roku 1915. Zatím okresní silniční výbor uvažoval o stavbě nového mostu a rozhodl se pro most železobetonový, který byl 4. 7. 1914 započat a počátkem května roku 1915 odevzdán veřejné dopravě a stál okrouhle 47 000 K.

Dne 8. května 1945 se ozval strašlivý výbuch: „To Němci vyhodili most do povětří! Po osvobození obce asi 12. až 15. května 1945 se začal stavět nový most přes Bečvu,“ vzpomíná Josef Žour, rolník.

Poválečná obnova a nový „Most Jiřího Knopa“ (1950)

V neděli 19. srpna 1945 byl odevzdán veřejnosti na pěkné slavnosti nový most. Po otevření mostu zástupcem Okresního národního výboru odešel průvod občanstva na hřiště sokolovny, kde byla lidová veselice. Tato slavnost vynesla 65 000 Kč, za které dala obec vyhotovit nové plány na nový most železobetonový.

Nový železobetonový most byl dostavěn v roce 1950. Místní národní výbor opět uspořádal za spolupráce všech složek Národní fronty v neděli dne 19. listopadu 1950 slavnost otevření nového mostu přes Bečvu. Byla odhalena pamětní deska, zasazená na mostě na paměť tří mládenců z Oldřichova: Jiřího Knopa, Oldřicha Odstrčila a Stanislava Dlouhého, kteří v roce 1945 při zachraňování mostu přes Bečvu položili život za vlast. Most nese jméno po prvním z nich a byl nazván „Most Jiřího Knopa“.

Stavba mostu stála 9 milionů korun. Je proveden ze železa a betonu. Most byl postaven za necelých 11 měsíců. Při stavbě byl zaměstnán větší počet dělníků a bylo použito všech technických vymožeností. Most je dlouhý asi 75 m, vozovka je široká 5,50 m. Pilíře nesou 3 oblouky, základy pilířů jsou asi 5 m pode dnem řeky. Most je vyvýšen nad hladinu a je naň pěkný pohled. V dlažbě vozovky je ponecháno místo pro příští dálkové plynové potrubí.

Vlaková zastávka

Historický souboj o stanici s Prosenicemi

Trať z Přerova do Lipníka nad Bečvou byla uvedena do provozu v roce 1842. První vlak tudy projel 15. srpna toho roku. V Prosenicích a v Oseku však jen projížděl. Vzhledem k tomu, že mezi Přerovem a Lipníkem je dost velká vzdálenost, jevila se potřeba zřídit mezi nimi jednu železniční zastávku. Nyní nastal problém, kde ji zřídit. V Prosenicích nebo v Oseku? Vzdálenost mezi Přerovem a Prosenicemi a na druhé straně mezi Lipníkem a Osekem jsou víceméně srovnatelné. A tak bylo rozhodnuto, že zastávka bude zřízena tam, kde bude do vlaku nastupovat nejvíce cestujících.

Po dobu jednoho roku pak zastavovaly vlaky jak v Prosenicích, tak i v Oseku. Představenstva obcí v Malých i Velkých Prosenicích nenechala věc náhodě a rozhodla se, že každý day někdo z obyvatel vlakem pojede, a když nepojede, tak si koupí jízdenku. Určili pořadí, kdo si který den koupí jízdenku. V Oseku nechali věc tak a jízdenku si šel koupit jen ten, kdo někam potřeboval cestovat. A tak, když se za rok spočítalo, kolik se kde prodalo jízdenek, tak vyhrály Prosenice a zastávka byla zřízena v Prosenicích. Jenomže se nejmenovala Prosenice, ale Radvanice, neboť v Radvanicích bydlel poslanec Karel Zapletal a ten zařídil, aby se zastávka jmenovala Radvanice.

Snahy o zřízení na počátku 20. století

Na počátku 20. století se Osečtí opět domáhali zastávky v místě, kde podnikali cesty do Vídně a jinam. Roku 1908 získal nástupce dp. Symerského, Jan Baďura, říšského poslance pro naši obec P. Františka Valouška, faráře v Němčicích na Hané, který získal při ředitelství ve Vídni dr. Onderku, rodáka z Hranic, jejich přičiněním byla r. 1908 zastávka povolena. Dr. Onderka vypracoval podrobný plán, podle něhož mělo zřízení zastávky stát 20 000 K. Ceny byly počítány podle Vídně tak, že kdyby občané dodali materiál a dovoz, stálo by zřízení asi polovinu. Ale nešťastná ctižádost poslance za venkov celou věc zkazila.

Dne 28. 11. 1909 předložila dráha stavební podmínky. Jelikož byla dána možnost, aby žadatelé sami stavbu podnikli, byla by stála mnohem méně.

Jednání během druhé světové války a poválečné odmítnutí

Dne 14. 3. 1940 se zastupitelstvo obce usneslo podat opět příslušným místům žádost o zřízení železniční zastávky v Oseku n. B. Žádost napsal učitel Karel Volek. V neděli dne 16. června se konala v sále hostince Bedřicha Mati veřejná schůze občanstva, na níž se jednalo o zřízení železniční zastávky a hlavně o úhradě nákladů. Schůzi řídil starosta obce František Maťa. Byla rušná a bouřlivá. Vyskytly se i hlasy proti. V otázce peněz nedošlo k dohodě, úhrada se nenašla, ač požadovaných asi 60 000 K mohla zapůjčit místní záložna nebo zámožní jednotlivci. A to byla chyba, která zavinila, že se zastávka nezřídila.

Po druhé světové válce, v roce 1946 bylo obnoveno jednání o zřízení železniční zastávky v Oseku n. B., ale ani nové úsilí nevedlo k zdárnému výsledku. Nepomohla ani intervence zdejšího rodáka poslance dr. Jaroslava Řehulky z Olomouce. Železniční úřady opět nevyhověly žádosti obyvatel obce a okolí. Akci v místě měl na starosti Josef Rusek. Velmi pomáhal zdejší rolník Josef Žour.

Ministerstvo železnic odpovědělo, že nemůže souhlasit se zřízením zastávky, protože zastavováním i malého počtu osobních vlaků v nové zastávce by byla citelně a neúnosně snížena výkonnost přednostně důležité a dopravně velmi zatížené železniční tepny Bohumín–Přerov, na níž lze očekávat ještě další zvýšení dopravy.

Uskutečnění záměru (2002)

Rok 1947 byl prvním rokem takzvaného dvouletého plánu obnovy a výstavby republiky Československé. Jak je vidět z výše uvedeného, myšlenky na zřízení železniční zastávky se osečtí občané nikdy nevzdali. Jejího uskutečnění se však dočkali až mnohem později, 26. ledna 2002, v rámci rekonstrukce železničního koridoru.